Žánr: fantasy, mysteriózní
Děj: Kdo je ten tajemný muž, který Lindu chrání?
Zajímavost: -
Bylo již k večeru a Linda se vracela domů z práce, jako obvykle vlakem. Litovala toho, že byla den před tím popíjet pozdě do noci se známými, jelikož teď byla vyčerpaná a usínala. Tak se také stalo. Linda měla brzy vystoupit, ale vmžiku už tvrdě spala. Vzbudil ji až hlas podrážděné průvodčí.
"Konečná zastávka, haló. Laskavě si vystupte!"
Lindě chvíli trvalo, než si uvědomila, kde vlastně je, a neochotně z vlaku vystoupila. Zjistila však, že se nachází dobrých padesát kilometrů od domova.
"Ale ne," ujelo jí a šla si k informacím zjistit další spoj, který by ji dovezl v pořádku domů.
Jenže další špatná zpráva zněla tak, že jí měl další vlak jet až za tři hodiny. Linda uznala, že má opravdu špatný den.
Jelikož byl právě listopad, dny již byly kratší a noci delší, Linda se rozhodla projít po tmou zalitém městě a přemýšlela, co by mohla dělat. Městečko bylo dost zapadlé a nikde ani noha. Brzy ji napadlo si zatím sednout do nějaké kavárny, ale nevěděla, kde ji hledat. Zastavila prvního chodce, kterého potkala, aby se zeptala.
"To musíte touhle dlouhou ulicí a na křižovatce se dáte vlevo. Tam už uvidíte ceduli, která vás navede," řekl docela neochotně postarší muž s huňatým knírem a Linda poděkovala.
Tak jak řekl udělala a vydala se po delší ulici. Zahnout na křižovatce vlevo ale znamenalo projít dost nevábně vypadající zapadlou uličkou. Taky by se tomu chlapovi nic nestalo, kdyby mne kousek vyprovodil, říkala si Linda pro sebe. Měla docela strach, protože jeden nikdy neví, co ho v takové ulici potká. Ale byla už pořádná zima, do obličeje ji pálil mráz a byla značně vyčerpaná. Jediné, co si teď přála, byla horká káva někde v teple. Rozhodně vykročila do ulice, kde to vcelku páchlo. V dáli již uviděla ceduli, která by ji navedla. Snažila se ulicí co nejrychleji projít, ale náhle ji někdo strhl vší silou na zem a kdyby jí u toho nedržel ústa, hrůzou by vykřikla. Ten "někdo" měl obličej zakrytý kuklou. Surově se snažil z Lindy strhnout šaty, ale bylo naštěstí těžké udržet její ústa, aby nezačala křičet o pomoc, a zároveň z ní strhnout vrstvy oblečení. Linda měla strach. Strach o svůj život. Zapásila s ním ze všech sil. Náhle se ozvala dutá rána. Muž se vmžiku skácel na zem vedle Lindy a upadl do bezvědomí. Vše se odehrálo během několika vteřin, ale jí to však přišlo jako celá věčnost. Vůbec nechápala, co se děje, a po tváři se jí řinuly slzy. Někdo k ní natáhl ruku. Důvěřivě mu podala svou, nechala se zvednout ze země a dokonce oprášit. Byl to mladý, vysoký muž v bílém kostýmu. Linda nechápala, kde se tam vzal. Kudy přišel? Oblečení jí zůstalo naštěstí nepoškozené, jen trochu špinavé. Muž dosud v ruce svíral cihlu, kterou muže uhodil do hlavy, nyní ji posměšně mrštil vedle násilníka.
"D-děkuju!" vyrazila ze sebe konečně a spadl jí ze srdce obrovský kámen.
"Nemáte zač," usmál se na ni. "Pojďte, brzy se o něj postará policie, už jsem je volal. Proč se potulujete v tak zapadlé ulici sama?"
"Ztratila jsem se," povídá Linda. "Vystoupila jsem omylem z vlaku jinde, než jsem měla a teď čekám na vlak domů, který mi jede..." Linda vyhrne rukáv a podívá se na hodinky stkvící se na jejím zápěstí, "...za dvě hodiny a dvacet minut... Tak jsem si chtěla jít sednout někam na kávu. Pojďte, zvu vás, jsem vám dlužná."
Násilníkovi, který se stále bezvládně válí po zemi, se kvůli zápasu poodhrnula kukla a vykoukl knír. Linda v něm okamžitě pozná postaršího muže, který ji do ulice určitě schválně navedl a otřese se odporem. Přidá raději do kroku. Muž ji beze slov následuje a stále se na ni usmívá. Jeho pronikavě modré oči jsou velmi podobné jejím. Celkově je Lindě podobný, ba ještě podobnější než její vlastní sourozenci, což Linda moc dobře nechápe. Se svou rodinou se stýká, není tedy možné, aby měla ještě nějakého sourozence a ke všemu ho náhodou poznala zrovna takovým způsobem. Přišlo jí to moc absurdní.
V kavárně jí muž galantně odsune židli a sám si poté sedne naproti ní. Když jde okolo číšník, Linda objednává dvě kávy. Ten se dost podiví, ale kávy jí přinese a obě položí před ní. Ta jednu odsune k jejímu zachránci a nerozumí zase divnému chování číšníka.
Po chvíli oddechu je Linda konečně zase nabitá energií, když si mohla konečně odpočinout v měkké čalouněné židli po dlouhém dni v práci.
"Děkuju vám mockrát, že jste mě zachránil. Jsem vám moc vděčná. Bůh ví, co hrozného by mi ten... provedl."
"Nemáte zač, Lindo," usměje se znovu.
V Lindě hrkne. Řekl: Lindo?
"Nevzpomínám si, že bych vám říkala své jméno," poví s vážností v hlase.
"Neříkala," usmívá se na ní stále její dvojník v mužské podobě.
"Poslyšte, kdo vůbec jste? Už se mi to opravdu nezdá. Podívejte se na sebe. Ty oči, máme stejné oči! I rty! I nos! A ještě víte moje jméno, tak kdo jste?"
Linda mezitím nervozitou vypila skoro celou kávu, zatímco se té své ten zvláštní muž ještě ani nedotkl.
"Váš ochránce," pověděl ji a nepřestal se usmívat.
"Nemluvte hlouposti. Jak se jmenujete?"
"Sejde na tom?" usmívá se stále muž a vůbec nevypadá, že by Lindě chtěl o sobě prozradit něco víc.
Linda vybuchne.
"Víte co, jsem z vás opravdu nervózní. Nic z vás nedostanu, a ještě o mně víte víc než je vhodné. Dokonce jste mi tak podobný, až se mi to protiví. Odcházím. Tady máte peníze, abyste mohl zaplatit kávu za nás oba," vypálí ze sebe nervózně Linda, hodí muži pod nos víc peněz než je na dvě kávy třeba a rychlým krokem se snaží odejít.
Jenže když dojde ke dveřím, uslyší pronikavé: "Slečno!"
Otočí se a už na ni mává číšník.
"Nezapomněla jste náhodou zaplatit?"
Linda zabloudí očima ke stolu, kde seděla, ale tajemný neznámý už tam nesedí. Nedopitá káva je ale stále na stole a peníze naštěstí také.
"Peníze jsem vám nechala na stole," pověděla a číšník se omluvil, že si jich nevšiml. Linda se nestačila divit, kam tak rychle ten podivný muž zmizel.
"Divná ženská, objedná si dvě kávy, povídá si tam pro sebe a ještě jednu nevypije..." povídá šeptem číšník kolegovi. To už je Linda pryč.
Vlak jede nyní Lindě za necelou hodinu. Rychlým krokem odchází pryč od kavárny a vrtá jí hlavou, kam zmizel ten neznámý muž. Zamyšleně bloudí ulicemi, tentokrát si ale dává pořádný pozor na to, aby byla stále mezi lidmi. Občas se podívá za nějakou výlohu a pak už se odebírá směrem k nádraží. Od nádraží ji dělí jen vcelku frekventovaná silnice. Linda chce přejít po přechodu pro chodce, když v tom se ze zatáčky vyřítí kamion v plné rychlosti. Linda vidí, jak se blíží a šokem strne a není schopna udělat ani krok. Náhle ji někdo silou odstrčí ze silnice, Linda to naštěstí ustojí, takže neupadne, a tak kamion prosviští jen těsně kolem ní. Lindu v tu chvíli napadne, že toho "někoho" musel ten kamion přeci srazit. Šokovaně zírá na místo, kde kamion projel, ale někdo ji poklepe na rameno.
Linda se otočí a vedle ní stojí zase onen muž – její zachránce.
"Vy?" vyhrkne Linda, když znovu pohlédne do očí totožných s jejími.
Zase ten úsměv. Linda všemu přestává rozumět.
"Mohu vás doprovodit na nádraží?" usmívá se na ni a nabídne jí rámě.
Ta ho tedy přijme a nechá se vyprovodit. Aby ho znovu poslala do háje, když jí dnes dvakrát zachránil život, na to už tedy nemá.
Když dojdou na prázdné, nýbrž vcelku nové nádraží, Linda se bezvýrazně optá: "Takže z vás opravdu nedostanu, kdo jste, že?"
Její otázka zůstává bez reakce, muž se na ni stále usmívá a neříká nic. Linda si povzdychne.
Když už na nádraží přijíždí vlak, Linda se zeptá: "A alespoň kontakt mi na sebe dáte? Však jste mi zachránil život, dlužím vám toho ještě spoustu."
"Nedlužíte mi nic. Kontakt není třeba, jsem blíž než si myslíte," odpoví jí zachránce a jeho tvář stále nezůstává bez úsměvu.
Tak tohle Linda už opravdu nechápe. Ještě jí galantně pomůže nastoupit do vlaku. Linda vyhledá místo u zhruba stejně staré paní a pána, aby se osamělá v temném kupé nemusela bát, a vykoukne z okna. V podvědomí ale čekala, že už tam nikoho nespatří.
Domů již Linda dorazila v pořádku. Stále však na svého zachránce nepřestala myslet.
Když se ráno probudila, byla přešťastná, že dnes do práce nemusí. Byl víkend. Vstala z postele a rozhodla se, že si uvaří kávu. Na lednici byl magnetkem přidělaný vzkaz. Linda se podivila. Ve svém malém bytečku přeci bydí sama. Vzkaz z lednice odejmula. Papír byl popsán okrasným zlatým písmem a stálo na něm:
Opatrujte se, Lindo. Ne vždy bude v mých silách vám pomoci. Některým nehodám nemusí zabránit ani někdo jako jsem já. Hodně štěstí. Jsem stále s vámi. Váš Anděl Strážný.