Sokyně

Datum sepsání: květen 2010

Žánr: drama

Děj: O žárlivé slečně, která nepřekousne, když si její přítel najde novou kamarádku.

Zajímavost: -

Vlítnu do třídy rychlostí blesku – zase jsem zaspala. Když mě učitelka vidí celou udýchanou, musí se pousmát. Můj pozdní příchod ignoruje, jen mi pokyne, ať se posadím a neruším. Až teď si všimnu té mně neznámé holky postávající vedle ní a tvářící se velmi nejistě. Mezitím kývnu na pozdrav mému příteli, sedícímu v první lavici. Pořád jsme spolu o hodinách kecali, tak nás učitelka musela rozsadit. Teď on sedí sám a já s holkou, s kterou se moc nebavím. Ne, že bychom se neměly rády, ale nerozumíme si.

Učitelka náhle spustí: "Toto je Adéla, vaše nová spolužačka. Doufám, že jí mezi sebe bez problémů přijmete."

Prohlédnu si jí. Přirozeně plavé vlasy střižené na mikádo, velká roztomilá kukadla. A vypadá docela mile. Teda do té doby, než ji učitelka posadí k MÉMU Honzovi a ten ji přátelsky přivítá stiskem ruky. Začíná se ve mně vařit krev. Přiznávám, jsem dost žárlivá a nesnesu, když se Honza baví dlouho s jinou holkou. Jsem prostě taková.

"Tak co, je v pohodě?" zeptám se o přestávce Honzy.

Snažím se na sobě nedat znát to, jak mě strašně štve, že sedí spolu.

"Jasně, milá, sympatická, přátelská. Prostě v pohodě," usmívá se Honza.

To mi moc na sebevědomí nepřidá. Po chvíli se k nám Adéla došourá.

"Ahoj," pozdraví mě a zářivě se na mě usměje.

"Čau," syknu na půl úst a změřím si jí pohledem.

Když vidí, jak se na ní tvářím, hodí zpátečku. Honza ji ale brzdí.

"To je Renča, moje slečna," představí mě tak Adéle.

To má taky kliku, byla bych naštvaná, kdyby to snad dokonce zapíral.

"Adéla," usměje se a podává mi ruku.

Dělám, že jsem si toho nevšimla a dál se věnuji Honzovi. Líbám ho a laškuji s ním. Adélu to očividně přestane bavit a nenápadně se vytratí kamsi na chodbu – ha ha.

"Tos nemusela," zamračí se najednou Honza.

"Co?" ušklíbnu se.

"No, víš jak jí muselo být trapně? Přece jen tu nikoho nezná a hned aby ještě někomu křenila," vysvětlí mi Honza.

Mě to ale namíchne. "Děláš si srandu? Mě tedy sympatická není a kamarádky z nás dvou určitě nebudou. A jsi snad můj přítel, tak tě mohu líbat, ne?"

V tu chvíli zazvoní. Honza pokrčí rameny a jde se posadit k Adéle, která do třídy mezitím přicupitala. Celou hodinu se výborně baví, jen já tu musím sedět jako puk a tvářit se, že mi to vůbec nevadí. Přitom bych jí nejradši vyškubala vlasy.

Měla jsem pravdu. Až moc se spolu "skamarádili". Někdy si začínám myslet, že se do ní zabouchnul.

"Honzo, můžeš na slovíčko?" optám se ho, když jde okolo mé lavice.

"Ano, miláčku. Copak je?" usměje se na mě.

On si snad myslí, že mu to projde?

"Nezdá se ti, že už to přeháníš?" vyjedu na něj, až toho lituju.

Nechápavě se zatváří.

"Nechápu!"

"Pořád se bavíš jen s ní. Nepřijde ti to divné?" začnu žárlit a je mi z toho skoro do breku.

"Lásko, co to plácáš?" zatváří se smířlivě. "Vždyť se spolu bavíme jen o hodinách. O přestávkách se věnuji jen tobě," usměje se na mě, protože ví, že má pravdu.

Zamyslím se.

"A co včera, hm?"

Opět se zatváří nechápavě.

Vysvětlím nasupeně: "Cos dělal včera, že jsme spolu nebyli? Celý den jsem se doma nudila!"

"Vždyť jsem ti říkal, že zaskočím k tomu Karlovi. Dostal novou hru na playstation, chtěli jsme jí spolu vyzkoušet...," vysvětlí mi, "...ale dnes si to spolu vynahradíme. Zajdeme do kina, co ty na to?" usměje se a pohladí mne po tváři.

Ucuknu.

"Jo, jasně Karel. A nebyl ten tvůj Karel náhodou Adéla? A nebyl playstation náhodou romantický rande?" vyjedu.

To už se naštve i on a já poznám, že jsem to přehnala.

"Jsi děsná." zamračí se a jde se posadit do lavice.

Po zbytek přestávky sedím a užírám se žárlivostí. Čím víc na to myslím, tím víc mě to štve. Musím jí z naší třídy nějak vystrnadit. Jinak to tu dlouho nevydržím.