Žánr: humor, romantický
Děj: O klukovi, který se rozhodne konečně se rozhoupat a dát na Valentýna najevo své kamarádce, že je do ní zamilovaný. Situace se ale zvrtne.
Zajímavost: Povídka napsaná na den sv. Valentýna
Dnes už je tomu půl roku – půl roku, co jsem se až po uši zamiloval do mé nejlepší kamarádky Hanky. Známe se už od dětství. Jsme něco jako bratr a sestra. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě někdy Hanka mohla tak přitahovat, když jsme spolu vyrůstali. Jenže znáte to, je vám šestnáct, mlátí s vámi puberta a hormony se nedají udržet na uzdě. U mě k tomu navíc přispělo to, že Hanka byla s rodiči rok v cizině. Odjela, když jí bylo čtrnáct a za ten rok se z ní stala neuvěřitelná kost. Najednou jsem v ní uviděl ženu, ne holku, které jsem se se vším vždycky svěřoval. V cizině se začala i líčit, takže si své krásné hnědé oči ještě víc zkrášlovala a kratší hnědé vlasy ji stačily o pořádný kus dorůst, takže z ní rázem byla dlouhovláska. A ten její pohled – už to není ten dětský, sesterský... teď kdykoliv se na mě podívá, neuvěřitelně mě to dráždí, svádí, přitahuje... ačkoliv z její strany je to asi nevědomky. Jsem totiž šíleně stydlivý a dosud jsem si netroufl jí nic dát najevo. Až dnes mě něco napadlo. Zítra je totiž svatý Valentýn a já se rozhodl, že bych jí mohl koupit nějaký pěkný dárek. U toho přeci nemusím nic říkat, nezakoktám se... A ona pochopí, co k ní cítím. Hance jsem ještě napsal sms zprávu, že se u ní zítra po škole stavím a obratem přišla odpověď, že mě očekává..
Druhý den odpoledne jsem vyrazil do města. Přemýšlel jsem, co bych jí mohl koupit, ale jelikož jsem chudý student, co si bohužel nedokáže opatřit peníze jinak, než žebráním u rodičů, musel jsem se spokojit s málem. Říkal jsem si, že by to ale mělo stačit na vyznání lásky. Nakonec jsem sehnal velkou oříškovou čokoládu (kterou ona mimochodem miluje) a jednu žlutou růži. Původně jsem chtěl koupit červenou, ale když jsem ji nesehnal ani ve třech květinářstvích ("Je Valentýn, co byste chtěl, růže jsou už vyprodané od včerejška!"), spokojil jsem se tedy se žlutou.
Hanka mě už očekávala a dokonce mi nabídla, že pokud jsem ještě nejedl, může mi ohřát špagety. Celou dobu jsem v ruce držel červenou taštičku, v níž byla čokoláda a vyčuhovala z ní růže. Nevím, jestli si toho nevšimla, nebo prostě nečekala, že bych to mohl přinést pro ní, každopádně tašku opravdu registrovala až poté, co jsem ji položil na její stůl a nabídl jsem jí, zda se do ní nechce podívat. Nejdřív na mě koukala jak na mimozemšťana, pak ale mlčky nahlédla do tašky a oči se jí rozzářily.
"Teda Máro, ty jsi tak hodnej!" vlepila mi kamarádskou pusu na tvář. Kamarádskou!
Růži dala do vázy s potiskem srdíček a z čokolády si hned tabulku uloupla.
"Tak to mě těší, že na mě tak myslíš. Táta mi taky vždycky dává Valentýnky, aby mi nebylo líto, že nemám kluka," mávne se smíchem rukou a mně trochu ztuhne čelist. "Dáš si ty špagety?"
Celý zbytek dne si doma vyčítám, jaký jsem pitomec, že jsem nebyl schopen uvést věci na pravou míru. Ona si vážně myslela, že je to Valentýnka z kamarádství, to mě podržte! Pravá podpásovka ale přijde večer, kdy mi pípne smska. Na displeji vidím obálku a pod ní jméno "Hanka", tak ji okamžitě otevřu a čtu. Třeba jí to došlo a píše něco zajímavého!
AHOJ MARO! PREDSTAV SI, ZE JSEM NAKONEC OPRAVDU DOSTALA PRAVOU VALENTYNKU! PRISEL MI JI DAT JEDEN KLUK OD NAS ZE SKOLY, KTERY SE MI DLOUHO LIBI! MAM Z TOHO DESNOU RADOST! NEPRIJDES ZITRA PO SKOLE NA POKEC? :-) HANKA
Po přečtení této zprávy mrštím mobil kamsi za sebe. Naštěstí je za mnou postel, tak se mu nic nestane – někdy mám víc štěstí než rozumu v danou chvíli, kdy jednám v afektu.
Kluk, který se jí už dlouho líbí? Jak jsem si mohl myslet, že by mohla brát mou Valentýnku z lásky! Vždyť jsme kamarádi už od školky. Jsem takový hlupák! Ani neodepíšu, protože nejsem schopen v tu chvíli jednat normálně a radši si jdu dát sprchu a zklamání rychle zaspat.
Druhý den ve škole nemyslím na nic jiného, než na to, jak se Hanka se svým novým "miláčkem" schází o přestávkách. Jsem z toho totálně mimo, takže za ten den nasbírám dvě kule, jelikož nejsem schopen soustředit se absolutně na nic.
Před poslední hodinou mi od Hanky přijde zpráva. U ní nedokážu čekat až do přestávky, takže jí čtu hned.
TY SE ZLOBIS? PROMIN, JESTLI TE NASTVALO, ZE JSEM TI O TOM KLUKOVI JESTE NEREKLA. NENAPADLO ME, ZE BY TE TO MOHLO ZAJIMAT. BUDU NA TEBE PO SKOLE CEKAT, TAK SE PROSIM STAV. HANKA
Napíšu tedy krátkou zprávu, že se nezlobím (ach, jak těžko se mi píše něco, co není pravda!) a hned po škole pádím k ní. Snažím se nedat na sobě nic znát a tak po cestě trénuji neupřímné úsměvy, až se po mně pár lidí ohlédne a ťuká si na čelo, kde jsem se tu vyloupl, když v okolí není žádný blázinec.
Hanka už na mě čeká a tváří se trochu ustaraně.
"Fakt se nezlobíš?" kousne se do rtu.
"J-n-ne!" řeknu a zazubím se na ní.
Trochu ji mé chování vyvede z míry (trénink nezabral), ale hned mě pozve dál a nadšeně mi ukáže Valentýnku, kterou dostala od "Adámka". Skládá se ze třech rudých růží (kde je ten zmetek sehnal?) a bonboniéry. Proti téhle je má Valentýnka úplný propadák..
"Není to od něj hezké? Takový pěkný nápad zrovna na den svatého Valentýna. Jak romantické!" rozplývá se Hanka a já pěním.
Když vidí můj rudý obličej a na čele vystupující žílu, zeptá se trochu rozpačitě: "Není ti nic?"
"Ne, máš pravdu. Je to opravdu pěkný nápad!" povídám a zase se uměle zubím.
Dlouho to ale nevydržím a když se mě Hanka během hodiny asi potřetí zeptá, jestli mi nic není, vymluvím se na náhlou nevolnost a jdu radši domů.
Večer mám vztek sám na sebe a když na počítači hraju hru, která mi dnes vůbec nejde a tak mě to naštve, že hlavou třikrát praštím o stůl, najednou jakoby se mi vrátil mozek do hlavy a rozhodnu se, že hned Hance zavolám. Tahle příšerná situace by mě totiž už nadobro připravila o rozum. Vytočím tedy její číslo a volám.
"Ano?" ozve se téměř okamžitě její roztomilý hlásek na druhém konci.
"Hanko, sakra, já tě miluju!" skoro zaječím do telefonu.
Chvíli je ticho a já mám pocit, že mi snad už opravdu z toho všeho přeskočí.
Najednou slyším její pronikavý smích a tak nechápu, co se děje.
"Já čekala, kdy to konečně řekneš!" smála se.
"Cože?" nevypravím ze sebe nic jiného.
"Nevěděla jsem, jestli jsi mi tu Valentýnku dal z kamarádství nebo z lásky a tak jsem si vymyslela tu pohádku s "Adámkem", protože ty jsi tak úžasný nervák, že jde na tobě vždycky poznat, když tě něco rozhodí. A zabralo to! Ta Valentýnka od "Adámka" byla od táty!" smála se mi pořád Hanka.
Na okamžik rukou zakryju mikrofon a pár sekund z plna hrdla řvu, že se dům otřásá v základech a můj papoušek má ze mě očividně šoky, protože zběsile lítá ve voliéře a tříská sebou o stěny..
"Pěkný nápad takhle na Valentýna!" vyrazím ze sebe nakonec já a teď se konečně směju taky.