Záhadný žák

Datum sepsání: Únor 2011

Žánr: mysteriózní, drama

Děj: O žákovi, který nedá jedné mladé učitelce spát. Je to obyčejný chlapec nebo je snad mrtvý?

Zajímavost: -

Edita byla mladá učitelka, která právě dostudovala pedagogickou fakultu. Přijali ji v městečku na základní školu jako učitelku prvního stupně. Byla za svou novou práci ráda. Milovala malé děti, k čemuž přispíval fakt, že své vlastní kvůli zdravotním potížím mít nemohla.

Prvního dne v nové práci se obávala, ale zbytečně, jelikož si ji děti díky její milé povaze okamžitě oblíbily. Ke konci dne byla spokojená a cítila se šťastně, protože se skoro nikomu nechtělo domů a těšily se na další den trávený se zábavnou paní učitelkou.

Po poslední hodině se ještě rozhodla, že ve třídě opraví písemné práce z matematiky, a proto když všechny děti odešly, zamyšleně se usadila zpět ke katedře a začala se probírat pracemi. Brzy ji vyrušil pohyb ve třídě, která byla jinak zcela tichá. Když vzhlédla, hrozně se lekla, až si některé papíry shodila na zem. Ve třídě stál blonďatý chlapec několik kroků od katedry. Zíral na Editu a tvářil se moc smutně.

"Promiň, nečekala jsem tu už nikoho," omluvila Edita své rozrušení a začala pátrat v paměti, ale nevzpomínala si, že by takový chlapec chodil do její třídy.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho, když se nedočkala reakce.

Chlapec se nadechl k odpovědi, ale chvíli trvalo, než to Editě řekl. Jako by mu odpovídání dělalo potíže.

"David," odpověděl slabým hláskem.

Edita se mezitím sehnula k rozházeným papírům po zemi.

"A příjmením?" ptala se, zatímco je sbírala.

Odpovědi se nedočkala, a když znovu zvedla oči, nikoho už nespatřila. Chvíli mžourala do prázdné třídy, dokonce i když vstala od katedry a podívala se na chodbu; ta byla tichá a prázdná. Malý blonďatý žáček prostě zmizel.

Sice jí to bylo divné, ale rozhodla se písemné práce doopravit.

Když šla domů, byla si dost nejistá. Jak se mohl tak náhle vypařit? Vždyť by za ten okamžik ani nestihl doběhnout, natož dojít ke dveřím.

Doma byla celý den sama a nepřestávala na kloučka myslet. Večer ležela v posteli a stále přemýšlela. Její muž se zrovna vrátil z práce, byl se vysprchovat a právě se chystal do postele. Přitulil se k ní a zeptal se: "Tak jaký jsi měla první den v nové práci, miláčku?"

"Divný," odpověděla Edita zamyšleně.

Anton se nadzvedl a pobídl ji, ať se svěří.

"Děti jsou skvělé, celý den jsem měla příjemný, byla zábava, legrace, ale potom..."

Anton ji vyslechl, ale stále nechápal.

"...Potom jsem opravovala písemné práce. Najednou se v té třídě objevil takový zvláštní chlapec... Hrozně jsem se ho lekla, vůbec jsem ho neslyšela přicházet. A tak jak se objevil, tak zase zmizel..."

"To se ti třeba jen něco zdálo, lásko..." konejšil ji Anton.

"Nezdálo. Mluvila jsem s ním. Jmenuje se David. Byl takový zvláštní, bledý, světlounce blonďaté vlásky. Stál tam přede mnou, neusmíval se. A do mé třídy nechodí, to jsem si jista. Nerozumím tomu, co chtěl. Jen se objevil a pak zase zmizel. Žádné kroky, nestihl by tak rychle přijít ani odejít, aniž bych si toho všimla... Vůbec tomu nerozumím!"

"Tak se na něj zítra ve škole někoho z učitelů zeptej. Určitě se dozvíš víc. Už na to nemysli, je pozdě," pověděl jí Anton, políbil ji a brzy už znaveně pochrupával.

Edita uznala, že má pravdu. Dumáním nad tím nic nevyřeší, a tak to hodila za hlavu a brzy usnula.

Když šla druhý den ráno Edita do práce, poohlížela se po školácích, kteří se v hloučcích chystali do školy, jestli mezi nimi náhodou nikde nespatří Davida. Všímala si každých blonďatých vlásků, ale žádné z nich nepatřili jemu, nýbrž jen podobným hochům.

Přišla do svého kabinetu, který sdílela se zhruba čtyřicetiletou paní učitelkou, která ve škole pracovala již déle.

"Jste v pořádku, Edito? Přijdete mi unavená," starala se tato učitelka, která se jmenovala Martina Vaňková.

"Ano, jsem unavená. Špatně se mi v noci spalo," přiznala Edita, ale o chlapci se zatím nezmiňovala. Až po chvíli, když jí to stále vrtalo hlavou.

"Martino, mohu se vás na něco zeptat?" odhodlala se Edita.

"Jistě, Edito, můžete," odpověděla mile Martina, zatímco opravovala písemné práce.

"Nechodí sem nějaký David? Chci říct, neznám jeho příjmení, ale je to takový blonďatý malý kluk s modrýma očima. Takový bledý, má roztomilou tvář, ale moc se neusmívá..."

Martina se zasmála: "Edito, takových kluků je tu spousta."

Edita se zastyděla a rozhodla se, že se raději snad už vyptávat nebude.

"Ale jeden takový sem chodil...," začne dál mluvit Martina a Edita napjatě poslouchá, "byl to moc milý chlapec. Jmenoval se David. Nemyslíte toho? Ten ale bohužel vloni zemřel..."

"Ehm, nemyslím si, že by to mohl být on," povídá rozpačitě Edita, "ten, kterého já myslím je naživu, viděla jsem ho tu včera. Ale zvláštní hoch, tak jsem se jen chtěla zeptat na nějaké informace. A co bylo s tímhle Davidem? Je to neštěstí, když zemře tak malé dítě!"

"Ano, to je. Zemřel při autonehodě, stejně tak, jako jeho rodiče. Smetl je kamion, který jim vjel do protisměru. Řidič z místa nehody ujel – hrozné neštěstí. Bylo mu teprve osm let. Minulý rok tu visel černý prapor, nevzpomínáte si?"

"Ano, ano, vzpomínám. Když jsem párkrát šla okolo této školy," vzpomněla si náhle Edita, "ale nikdy jsem právě nevěděla, co se stalo."

"Tak už to víte," pověděla jí posmutněle Martina, "byl tak hodný a šikovný. Byla to slušná rodina."

Editě to stále vrtalo hlavou. Má jí říct, co se jí přihodilo ve třídě?

Martina pokračovala: "Některé učitelky tvrdily, že ho tu po jeho smrti vídaly chodit po chodbách. Prý měl na sobě jen bílé tričko. To je ale hloupost. Taky tu moc dlouho nevydržely, nebyly na tolik dětí psychicky stavěné..."

V Editě hrklo. Co to ten chlapec měl vlastně na sobě? Vůbec si nevšimla, co měl za kalhoty nebo jestli ty kalhoty vůbec měl. Ale co bylo jisté – měl bílé tričko. Zbláznila se snad? Vždyť ho ty učitelky popsaly stejně! Edita se snažila nedat na sobě znát rozpačitost.

"Jak se jmenovala jeho rodina?" napadlo jí.

"Jmenovali se Šimkovi."

David Šimek, řekla si pro sebe Edita.

Zdálo se jí absurdní, aby viděla toho Davida Šimka, toho mrtvého chlapce. Ale chtěla to za každou cenu zjistit. Za celý den toho svého Davida ve škole nepotkala.

Odpoledne se rozhodla. Zavolá svému otci, který pracuje jako kriminalista. Ten by o tom případu autonehody Šimků vědět mohl. Tak se rozhodla a tak udělala.

"A proč tě to vůbec zajímá?" tázal se jí.

"Tati, prosím, podívej se mi na ten případ. Někdy ti to třeba povím. Neboj se, nezneužiji to nijak veřejně."

"Dobře, podívám se do archivu a za chvíli ti zavolám."

Edita napjatě čekala u telefonu. Ten opravdu o pár desítek minut později zazvonil.

"Už jsem to našel. Šimkovi měli autonehodu. Všichni na místě zemřeli, včetně jejich osmiletého synka. Řidič z místa nehody ujel. Jednoho podezřelého jsme tu měli, ale pro nedostatek důkazů musel být propuštěn. Případ stále není dořešen; po řidiči toho kamionu jsme se bohužel nedopátrali."

"Kdo byl ten podezřelý?" zeptala se Edita.

"To už chceš ale moc, zlato. V takových věcech se vážně nemůže pitvat někdo, kdo s tím nemá co dělat. Toho chlapa jsme prostě zavřít nemohli. Auto má úplně jiné, kamion jako by se vypařil z povrchu Země. Vše nasvědčovalo tomu, tedy podle toho co říkala jeho rodina, že byl v tu chvíli, co se to stalo, někde úplně jinde. Jediné, co jsme na něj měli, byl zachycený snímek jeho obličeje z pouliční kamery, když jel ve svém kamionu, těsně před tím, než se nehoda stala. Jenže tyto snímky jsou dosti nekvalitní, tmavé vlasy a plnovous má kde kdo..." odpoví Editě její otec.

Edita o tom uvažovala. Jeho rodina ho dost možná kryla, to je jasné. Nebo jim on mohl napovídat něco jiného a o tom, že někoho zabil vůbec nevědí. Rýpat se v tom opravdu nehodlala, jen chtěla o případu vědět víc. Malý David jí ale stále ležel v hlavě. Je to nějaký nevýrazný žáček, kterého ve škole ještě neviděla, nebo viděla ducha? Nevěděla, jestli se snad dočista zbláznila, nebo jestli něco tak absurdního může být realita. Na duchy tedy rozhodně nevěřila – alespoň si to myslela.

Každý nový den ve škole se stále snažila zjistit vše o Davidovi. Stále doufala, že žáčka opravdu někde potká a zjistí, že vše byl velký omyl. Že se nezbláznila a David opravdu je žákem školy.

Jednoho dne onemocněla jedna z učitelek na informatiku – paní Adamcová, a Edita byla jediná učitelka, která měla zrovna volné hodiny. Dostala tedy k suplování dvě hodiny informatiky s dětmi z vyšších ročníků. Paní zástupkyně jí vysvětlila, že jelikož informatiku nevyučuje, tudíž na učitelském počítači nemá založený svůj účet, ať se přihlásí na její a do ruky ji vložila papírek s přihlašovacím jménem a heslem.

Hodina začala a děti začaly dělat práci, kterou jim předchozí hodinu paní Adamcová uložila.

Edita tedy měla dvě volné hodiny pro sebe. Chvíli brouzdala po internetu a po očku pokukovala po žácích, zda všichni pracují, a pak ji něco napadlo. V uživatelském účtu paní zástupkyně by měla být databáze žáků školy. Edita přemýšlela, zda by snad nebylo moc neomalené do databáze nahlédnout. Nakonec ale zvítězila její zvědavost a touha po vyřešení záhady o malém Davidovi. Databázi si tedy začala prohlížet. Předpokládala, že Davidovi mohlo být stejně, jako mrtvému Davidovi Šimkovi. Čím více o tom přemýšlela, tím více jí přišlo absurdní, že by někdo podobný se stejným jménem mohl být stejně starý a mohl chodit na stejnou školu. K jejímu zděšení navíc zjistila, že na této škole nejspíš žádný takový žák opravdu není. Davidů spousta, ale žádný nebyl ten, kterého ona viděla. Tentýž den se o tom chodila přesvědčit do nižších tříd, když měla dozor. Blonďatých kluků spousta, Davidů také, ale žádný nebyl ten David, kterého ona viděla.

Editina pracovní doba již končila. Seděla sama v kabinetu, sklízela ze stolu své věci do kabely a připravovala se k odchodu. Škola už byla téměř prázdná a Edita se těšila, až si doma dá bublinkovou koupel. Koutkem oka uviděla po své pravé straně pohyb, takže se za ním otočila. Ve dveřích, které byly teď dokořán stál David. Edita překvapením vyjekla, kabelu upustila a věci z ní se rozsypaly. Tentokrát je ale nezačala sbírat. Nezmohla se na slovo. David měl na sobě jen dlouhé bílé tričko - teď už si toho všimla. Po chvíli zírání na Davida, který jen stál a bezvýrazně hleděl na Editu, nakonec vykřikla: "Davide, počkej," a chtěla rychle vstát a Davida dostihnout. Ten ale se stále stejně smutným výrazem ve tváři zamával a pomalu odešel. Edita vmžiku byla u dveří a zírala do chodby. David už tam ale nebyl. Chodby byly dlouhé, nestihl by utéci. Editě to teď bylo jasné. Nebyl to žádný žák ze školy. Byl to mrtvý David Šimek. Měla pocit, že se zbláznila, ale nemohla si pomoci. Věděla, že se jí to nezdálo. Spěšně sbalila věci do kabely a spěchala pryč.

Když dorazila domů, na bublinkovou koupel úplně zapomněla. Ani si nevysvlékla kabát a už zapínala svůj notebook. Rozhodla se zjistit si něco o duchách a podobných zjevení na internetu. Přišlo jí opravdu absurdní, že ona, která na duchy rozhodně něvěřila, si teď je skoro jistá, že duchové jsou. Více ji děsilo to, že se možná zbláznila.

Po několika hodinách brouzdání na internetu si přečetla článek, který ji velice zaujal:

...Duchové se nám zjevují, když se o ně zajímáme. Jen pokud v jejich existenci v podvědomí věříme a nedají nám spát. Ale zjeví se pouze na místech, jež měli rádi tehdy, když nemají klid. Když jejich smrt někdo zavinil a nepyká za ni...

Editě teď začalo všechno docházet. Vše do sebe dokonale zapadalo. Zjevil se jen několika učitelkám – jedna z nich byla právě ona, protože milovala děti a v podvědomí opravdu věřila, že David byl duch. David měl ve škole dobré výsledky a školu měl rád. A zemřel při autonehodě, kterou zavinil řidič, jenž je stále na svobodě.

Brzy Editě zazvonil telefon. Volal její otec. Edita hovor přijala. Otec jí vůbec nepustil ke slovu.

"Ahoj, to ti musím říct. Týká se to toho případu, o který ses tak zajímala. Dnes ráno se stala autonehoda. Shodou okolností na tom samém místě, kde vloni kamion smetl auto Šimkových. Auto tam narazilo do stromu. A představ si, že ho řídil ten hlavní podezřelý, o kterém jsme si mysleli, že by to mohl být on, co má ten smutný osud Šimkových na svědomí. Auto bylo úplně zmuchlané. Hasiči toho chlapa z auta museli vystříhat. Byl velmi vážně zraněný a v šoku. Pořád dokola opakoval něco o blonďatém klukovi, který se objevil na silnici. Nedávalo to smysl, ale nakonec jsme pochopili, že se asi někomu vyhýbal, tudíž dostal smyk a narazil do stromu. Když jsme to tam ale prohledali, nebyly po žádném blonďatém klukovi ani stopy. Připsali jsme to tedy tomu, že byl v šoku. No a zhruba hodinu po nehodě zemřel..."

Edita si teď byla jista, že už má malý David klid. Přišel se s ní do kabinetu rozloučit a už ho jistě nikdy neuvidí.