Vzpomínka na Samínka

Píšu sem o něm, protože on si to zaslouží. Byl to ten nejúžasnější pes na světě a doufám, že se tam nahoře má dobře...

Už je to skoro 4 roky, co nás opustil můj nejlepší přítel a zlatíčko mých rodičů - Samínek. Ten, komu někdy odešel domácí mazlíček ví, jak je to těžké. Je to člen rodiny a zvlášť, když s ním vyrůstáte, bolí to, jako by zemřel někdo příbuzný. A já ho měla moc ráda, stejně jako mámu a tátu. A přestože už je to tolik let, stále se mi tento článek píše moc těžko, ale musí tu být. Ať je tu na něj nějaká vzpomínka, protože v mém životě moc znamenal. Takže taková malá rekapitulace Samínkova života...

Můj táta měl kamaráda Pavla. Pavel měl německou dogu Sáru a my v té době často chodili na výlety, protože měl Pavel i dvě stejně staré dcery jako jsem byla já.

Po nějaké době Sára čekala štěňátka. Netuším, jestli to bylo schválně, ale nejspíš ano, protože otec byl znám. Byla jsem malá, proto si to nevybavuji. Když se Sáře narodila štěňátka, jeli jsme se na ně alespoň podívat, když už jsme psa nemohli mít. Milovala jsem psy odmalička a moc jsem si psa přála, ale naši mi vysvětlili, že to nejde, protože jsme měli malý byt a nebyl na to čas, tak jsem to pustila z hlavy.

Štěňátek bylo hodně, nevím teď přesný počet. Myslím, že osm. Dvě byla černá a zbytek pejsků modrá. Pamatuji si, že jsem si štěňátka chovala jedno po druhém a pak jsem vzala do ruky to černé s náprsenkou (druhé černé náprsenku nemělo) a říkala jsem si, kéž by to byl můj pejsek. Držela jsem ho v dlaních - on spal a měl napůl vyplazený jazýček, prostě rozkošný!

Uběhlo pár měsíců a my jednoho dne šli k tátovi do práce. Táta pracuje jako kuchař a tenkrát dělal v Ovobaru v Děčíně. Bylo tuším léto a my s mamčou seděly na terase. Nevím, jak přesně se to odehrálo - bylo mi šest, takže vzpomínky jsou opravdu matné. Navíc i když jsme se o tom bavili s rodiči, moc jsme se neshodli. Pamatujeme si to špatně všichni - každopádně důležité je, že jsme, myslím, potkali Pavla a ten nám řekl, že se jedno ze štěňátek dostalo do špatných rukou a on se to dozvěděl pozdě. "Panička" ho trápila hlady, málo mu dávala pít a on jí pochopitelně rozkousal na co přišel. Prý ho už nechce a že ho dá pryč. Jenže byl v tak zuboženém stavu, že se ho Pavel rozhodl odvézt utratit. Na to moje máma, velká milovnice zvířat, stejně jako zbytek rodiny, se rozhodla, že to tak nenechá a šla se poradit s tátou. Srdce porazilo rozum a my si pro pejska k té bábě šli. Jen co se otevřely dvěře, vyběhl hubený vystresovaný pejsek - ano, bylo to černé štěňátko s bílou náprsenkou! Okamžitě se mámě zavrtal do náruče. Došlo na výměnu názorů, možná se s ní máma pohádala, netuším, ale být na jejím místě, po té bábě skočím a dám jí na držku.

Samínka jsme si tedy odvedli domů. Byl velmi podvyživený a měl křivici. Jenže my ho tak vypiplali, že z něj vyrostl nádherný statný pes, i když trochu nižší vzhledem k té nemoci, co měl. Byl vysoký asi jako fena, což mu však neubralo na kráse. Takže jsme v bytě 2+1 měli nemeckou dogu - co jsme mohli dělat :) Samík byl ale tak vděčný pes, že si na to zvykl. Táta s ním chodil každý den na dlouhé procházky po lese. Rodiče kvůli Samovi začali dělat protisměny, což bylo pochopitelně dost na nic, ale jejich láska k Samínkovi byla silná. Ze Sama vyrostl moc inteligentní pes. Tátu bral jako vůdce smečky, jako svůj vzor. Mámu jako svou mámu, chodil se s ní pomazlit a miloval ji asi nejvíc. A mě jako někoho, koho musí chránit a byl ke mně taky moc hodný jako k dítěti. Věnovala jsem mu spoustu času a hráli jsme spolu hry, uměl hrát i na honěnou (věřte nebo ne, ale on opravdu pochopil, kdo koho zrovna honí!) a na schovávanou ( to jsem se pochopitelně schovávala jen já). Zkrátka měl krásný život.

Když mu bylo asi osm, začaly mu odcházet nohy (nejspíš následek křivice!), takže podstoupil asi dvě nebo tři operace. Chodil už hůře, takže tak dlouhé procházky nepřicházely v úvahu. Jednou byl dokonce s tátou v lese a složil se mu tam. Nemohl vstát. Táta ho musel nést. Vážil sedmdesát kilo a můj táta není o moc těžší, takže to není zrovna legrace. Naštěstí se ale vzpamatoval a pak zase normálně chodil.

No a když mu bylo jedenáct, přišlo to nejhorší. Se Samem to šlo z kopce. Nechci to tu přímo popisovat, je to pro mě pořád dost bolestné. Zhoršilo se mu dýchání, potom ochrnul na zadní nohy a to už bylo jasné, že je to špatné. Doktor, který k nám ochotně přijel až domů mu v břišní dutině nahmatal nádor o velikosti grapefruitu. Trvalo to tak asi tři dny. Potom ho naši odvezli k veterináři, který ho uspal. Byla jsem zrovna na praxi a když jsem přišla domů, Samínek už nebyl. Jsem ale ráda, že jsem udělala vše, co jsem chtěla. Při svém odchodu měl u sebe svého nejmilovanějšího člověka - mou mámu. A já jsem ho ten den ráno objala, takže jsme se stihli rozloučit. A na německou dogu se dožil krásného věku!

Nezapomenu!!!

* 6.4.1996
+ 13.11.2007