Žánr: drama
Děj: Jak závistivá baba začala šířit ošklivé pomluvy o nebohém žebrákovi.
Zajímavost: toto je slohová práce ze školy. Povídka se jmenuje "Přivedla žebráka na mizinu" a napsal ji Jan Neruda. My ji viděli zfilmovanou a měli jsme napsat epizodu... povídku jsem v originále nečetla.
V jedné útulné malostranské hospodě to jen šumělo a hučelo, jak si páni u půllitrů piva povídali jeden přes druhého. Většina z nich už byla prošedivělá, jelikož málokterý z nich byl mladší než důchodového věku. Jediná hlava, která mezi nimi zářila, patřila rudovlasému chlapci jménem Jan. Krčil se mezi svým otcem a jakýmsi dalším mužem a poslouchal rozhovory, mezi nimiž se nedalo přeslechnout jméno pan Vojtíšek, které bylo všem dobře známo. Byl to žebrák. Ačkoliv byl chudý, lidé si ho vážili, protože byl velmi laskavý. Dobrosrdečně mu nosili jídlo a nějaké ty šaty, aby neprochladl. Byl další z těch, kteří měli kvůli úctyhodnému věku šedé prořídlé vlasy, a vždy sedával na malostranském náměstí a pokuřoval dýmku.
Nyní se o něm ale nemluvilo s obdivem a úcotu, nýbrž nezvykle jako o zrádci a podvodníkovi.
"Starý Vojtíšek prý vůbec není chudý – naopak! Je to boháč!" začal povídat hostinský několika štamgastům, kterým nesl na tácu piva, a ti se toho okamžitě chytli.
"Prý má minimálně dva domy za městem. Taky jsem to slyšel," přidá se jeden z hostů.
Za chvíli byla pomluv o panu Vojtíškovi plná hospoda. Každý si cosi přibarvoval, dokonce i tatínek malého Jana cosi šířil. Malý Jan jen bezradně mlčel. Ničemu, co se tu povídalo, nevěřil. Byl teď jediný, kdo za panem Vojtíškem stál.
My o vlku a vlk za humny, říká se. Otevřely se totiž dveře a v nich stál pan Vojtíšek. Byl zvyklý na ochotu a dobrosrdečnost druhých, nyní se ale nic podobného nedělo. Slyšel ze všech stran jen jakési šuškání o podvodnících a nechápal tedy vůbec nic.
"Tady pro vás není místo," řekl protivně hostinský, "tady jsou jen samí chudí."
Vyvedl pana Vojtíška ven a zavřel za ním dveře. Pan Vojtíšek už tušil odkud vítr vane. Nedávno se totiž setkal s jednou žebračkou, která byla závistivá a nabízela panu Vojtíškovi přátelství. Ten však odmítl, jelikož vytušil, že k němu není upřímná, ale že chce pouze využít toho, jak vlídně se lidé k panu Vojtíškovi chovají, aby pro sebe měla ona sama dost. Klepy ona uměla roznášet velmi dobře.
K panu Vojtíškovi se nyní lidé otáčeli zády a už pěknou dobu nic pořádného nejedl. Cítil se ale natolik zahanben, že na jídlo neměl pomyšlení. Ani snaha malého Jana, jediného kloučka, který mu v širokém okolí věřil a nosil jídlo, nebyla k ničemu. Pan Vojtíšek nemohl ostudou jídlo polknout.
Rozhodl se, že za žebračkou, která roznášela klepy, dojde. Věděl dobře, kde ji najít – u kostela, kde sedávala mezi ostatními žebračkami.
"Já věděla, že přijdete," usmála se vítězně, když spatřila zoufalý výraz ve tváři pana Vojtíška.
Poodešla stranou od ostatních a pan Vojtíšek ji následoval.
"Prosím vás," sepjal ruce," nerozšiřujte o mně takové věci..."
Prosil ji, ale ta s ním slitování neměla.
"O čem to mluvíte, pane Vojtíšku?" dělala hloupou a v duchu se mu vysmívala.
"Víte, nám by spolu bylo dobře," pokračovala a začala ho tak znovu vydírat. Toužila po uznání, jaké měl dosud on.
"Ani náhodou," vyhrkl pan Vojtíšek a odešel pryč.
Žebračka ale byla pomstychtivá. Vrhla po něm nenávistný pohled. Pan Vojtíšek už jí málem mizel z dohledu.
"Jak myslíte," řekla si pro sebe a to ovšem znamenalo, že s klepy bude pokračovat, a to jistě v mnohem horší míře. A to pro pana Vojtíška do budoucna jistě neznamenalo nic dobrého...